Ideální shiba

(Rozbor standardu shiby podle japonských expertů na toto plemeno)

Standard NIPPO, vypracovaný ve třicátých letech 20. století, byl shodný pro všech šest plemen. Jeho úkolem bylo sjednotit co nejvíce exteriér těchto plemen tak, aby se od sebe odlišovala jen svou výškou a zbarvením. Během šedesáti let cílevědomého chovu zjistili chovatelé, že se jednotlivá plemena od původního standardu v některých znacích odchýlila a že je nutno vypracovat standardy nové, které by lépe vystihovaly specifické rysy toho kterého z nich. I dnešní shiba vypadá jinak, než tomu bylo v době, kdy ji pro moderní kynologii objevil a popsal doktor Saito. Dnešní chov shiby se mimo Japonsko řídí standardem FCI z roku 1995, který byl Japonskem navržen.

Přestože se japonský standard shiby od standardu FCI liší jen nepatrně a jen v nepříliš významných bodech, je způsob posouzení shib v zemi původu odlišný od posouzení mimojaponského. Tato odlišnost tkví ve dvou stěžejních bodech:

  1. Japonci kladou velký důraz na povahové vlastnosti shiby.
  2. Pro japonské chovatele a rozhodčí není tak důležitý standard ve svém strohém úředním znění, jako jeho výklad. Tento výklad a komentář standardu je stejně důležitý jako vlastní znění standardu a v Japonsku je považován za neoddělitelnou část popisu plemene.

* Výklad jednotlivých bodů standardu uvádíme tak, jak byl zveřejněn ve zpravodajích NIPPO a knihách japonských expertů na shiby. *

Povaha

Prvním bodem japonského standardu je oddíl nazvaný Osobnost shiby a její projev. V japonském posouzení se osobnost psa hodnotí až 15 body z možných 100, což je nejvyšší bodové hodnocení pro jednu vlastnost nebo znak. Vidíme tedy, jak velký důraz kladou Japonci na povahu shib, na rozdíl od evropských a amerických rozhodčí a chovatelů. To,co standard FCI odbyde jednou větou "povaha věrná, ostražitá, velmi bystrá", rozebírá a popisuje NIPPO standard velmi podrobně. Pro popsání souhrnných rysů osobnosti shiby mají Japonci tři výrazy:

  • KAN-I: neohroženost, odvážnost, smělost
  • RYOSEI: dobrá povaha
  • SOBOKU: přirozenost, nevyumělkovanost

Správný pes japonského přírodního plemene musí mít všechny tyto tři vlastnosti.

Co je to KAN-I:

Kan-i je nejdůležitější vlastností psa japonského plemene. Neznamená jen neohroženost, smělost, troufalost, ale především velkou duševní sílu, harmonii, vyrovnanost a sebevědomost. V Japonsku se na výstavě staví psi-samci v kruhu proti sobě. Pes, který má kan-i, stojí naprosto klidně tváří v tvář svému sokovi a dívá se mu klidně a pevně do očí. Ocas drží pevně na svém místě. Pokud pes uhýbá pohledem, těká jím z místa na místo, ukazuje bělmo, je neklidný nebo dokonce svěsí ocas, pak kan-i nemá a nemůže být nikdy dobře ohodnocen.

Co je to RYOSEI:

Dobrá povaha shiby je mírumilovná, přívětivá, věrná a milující. Dobrá shiba musí být dobrý hlídací pes i dobrý společník - inteligentní, dobře ovladatelný, příjemný. Musí mít pronikavé smysly, ale přesto být poslušná a respektující svého pána.

Co je to SOBOKU:

Přirozenost, živost, čilost, nekomplikovanost a spontánnost, to je třetí ze základních složek osobnosti shiby. Dobrá shiba nesmí být pompézní a vyumělkovaná, jako mnohá malá plemena psů. Nesmí ale být příliš obyčejná a vulgární. Soboku znamená přirozenou duševní krásu a harmonii psa.

Dobrá povaha shiby, její osobnost se všemi třemi popsanými rysy, je pro Japonce důležitější než jakýkoliv jiný tělesný znak nebo vlastnost. Tam, kde chovatelé a rozhodčí mimojaponských zemí hledí na zaúhlení končetin, tvar trupu, držení ocasu nebo počet zubů, vidí Japonec především silnou a neohroženou osobnost a teprve pak si všímá eventuelních exteriérových nedostatků. Psu, který je osobnost, mohou být mnohé nedostatky prominuty, ale tomu, který má špatnou povahu, ani sebevětší krása nepomůže. Tento odlišný pohled na předváděná zvířata vede často ke značným rozdílům v hodnocení jednoho a toho samého zvířete evropským a japonským rozhodčím. Zatímco rozhodčí FCI se řídí a musí řídit zněním standardu FCI, Japonec se více zajímá a povahové rysy psa a o to, jak odpovídá psychice japonských přírodních plemen. Proto je import chovných jedinců z Japonska komplikovaný - psi, kterých si Japonci nejvíce cení a kteří mají nejvyšší ocenění z výstav, se příliš mimojaponské představě krásné shiby neblíží a své úspěchy na výstavách mimo Japonsko nikdy nezopakují.

Celkový vzhled a základní tělesné proporce

Standard NIPPO žádá, aby pes i fena měli vyvážená, proporční těla a dobře vyvinuté svalstvo. Poměr kohoutkové výšky k délce těla (tělesný rámec) je u psů 10:11, je tedy pes na pohled téměř čtvercový. Feny mívají někdy delší hřbet a rámec těla obdélníkový. Základní výška psa udávaná standardem je o tři centimetry vyšší než výška feny - z toho plyne, že rozdíl mezi psem a fenou musí být vždy patrný. Japonští chovatelé a rozhodčí kladou na pohlavní výraz shib velký důraz. Na první pohled musí být na psu patrno, že je to samec. Jeho kostra musí být silnější, svalstvo objemnější, hlava velká, široká s výraznými lícemi (jako plné pytlíky) a s krátkou čenichovou partií. Pohled oka a celkové držení hlavy musí být sebevědomé a pánovité. Fena musí mít vždy kostru jemnější, svalstvo méně vyvinuté, trup štíhlejší, výraz očí a celkové držení těla mírné a přátelské. Nezáleží na výšce jedince - i malý pes musí být výrazný samec a velká fena nesmí působit hrubým a samčím dojmem.

Dalším velmi důležitým bodem celkové charakteristiky shiby je její vyváženost, proporcionalita, harmonie všech tělesných částí. Hlava musí mít v rovnováze, vzájemné harmonii, velikost a tvar čenichu, mozkovny, očí a uší. Harmonií psa myslíme soulad všech partií jeho těla, od kostry po sebemenší detaily. Pouze vyvážený celek může lahodit oku a je schopen správně fungovat. Dlouhé nohy neharmonují se zavalitým tělem, malé ucho nesluší velké objemné hlavě. Pes, který má velkou hlavu a silné plece, ale slabou záď, není dobře vyvážený a pohled na něj není pěkný. Krátká záď a strmé končetiny mají za následek vady pohybu a ztrátu harmonie jednotlivých chodů. Pouze správně vyvážená a harmonická shiba je přirozeně krásná a je schopna plnit správně své funkce. Na nákresu 1 udáváme ideální poměr jednotlivých partií těla shiby, jak je žádá japonský výklad standardu.

Proporce shiby

Hlava

Hlava je velmi důležitá část exteriéru psa. Není významná jen pro celkový vzhled psa, ale i ze dvou dalších důvodů:

  • výraz obličeje vyjadřuje charakter a temperament jedince ýraz obličeje vyjadřuje charakter a temperament jedince
  • utváření a síla hlavy mu dávají správný pohlavní výraz

Při hodnocení hlavy shiby bereme v úvahu jak její stavbu (šířku, hloubku), tak i její výraz - projev povahy, nálady, temperamentu.

Hlavu psa dělíme na část mozkovou (mozkovnu) a čenichovou (čenich, nos). Čenichová partie je tvořena čelistmi a měří se od počátku nosní houby po spojnici očí - stop. Od spojnice očí začíná mozková část lebky, která končí týlním hrbolem. Standard shiby ani jeho japonský výklad sice přesně neudává, jak dlouhá by měla hlava být, ale vyžaduje, aby byla přiměřená celkové velikosti psa a jeho pohlaví. Důležitý je poměr čenichové a mozkové části lebky, který by podle japonských představ měl být 40:60, tedy nos mírně kratší než zbytek hlavy.

Na nose shiby popisujeme šířku, délku čelistí, tvar nosního hřbetu (vrchní linie nosu), pysky, barvu nosní houby a obsah ústní dutiny. Standard shiby žádá krátké a silné čelisti jako podklad kratšího a silného nosu. U fen je samozřejmě tolerován jemnější čenich, ale jako chyba musí být hodnocen čenich špičatý. Je žádoucí, aby nejen pod očima, ale i v místě nosní houby byl čenich silný, hluboký a široký, na průřezu kruhový nebo mírně shora zploštělý. Ze strany musí být plný, zaoblený. Nos plochý ze stran je vadný.

Hřbet nosu shiby musí být rovný a jakýkoliv jiný tvar má být považován za vadu (zdvižená nosní houba jako u pointa nebo naopak klabonos jako u bulteriéra).

Pysky shiby jsou suché, bez záhybů a volných koutků, poměrně masité a dobře přilehlé k čelistem. Okraje pysků jsou tmavě pigmentované.

Nosní houba má být vždy černá, pouze u světlejších jedinců může být tolerováno horší probarvení (nosní houba šedavá).

Čelisti shiby se mají setkávat v nůžkovém skusu. Původní standard toleroval všechny druhy skusu - jako přípustný udával nůžkový a klešťový a mírný předkus a podkus považoval jen za malou vadu. V nejnovějším standardu je ale jako jediný přípustný uveden skus nůžkový a ostatní byly prohlášeny za vadné. Dodnes se ale setkáváme se shibami, které mají různě nepravidelné čelisti jako důsledek dlouholeté tolerance všech typů skusu.

Japonský výklad klade velký důraz na dobrý tvar a velikost zubů. Chce zuby silné,dobře vyvinuté,velké a zdravé. O počtu zubů se standard nezmiňuje,proto není menší chybění zubů na výstavách FCI nijak penalizováno. Normy FCI však vyžadují,aby psi měli plný počet řezáků,tedy po šesti v obou čelistech. V Japonsku je asi od roku 1994 u shib vyžadována plnochrupost a v současné době není možno,aby na výstavách NIPPO byla dobře ohodnocena shiba s nekompletním chrupem.

Japonský výklad vyžaduje,aby sliznice uvnitř tlamy a jazyk byly růžové. Jako přípustné povoluje menší množství malých černých teček na jazyku,ale větší tmavé skvrny považuje za vadu,dokládající křížení shiby s jinými plemeny.

Nos shiby by se měl plynule rozšiřovat do lící a mozkové části hlavy. Nos, který je od lící ostře oddělen má být hodnocen jako chybný. Silně vyvinuté, pytlíkovitě objemné líce určují šířku hlavy shiby a dávají jí charakteristický vzhled. Jsou pro toto plemeno typické stejně jako pro rodézského ridgebacka obrácená srst na hřbetě nebo pro šarpeje vrásky. Při pohledu zepředu musí shiba připomínat syslíka, který si právě své ústní kapsy nacpal potravou.

Přechod od čenichové partie do mozkové - stop - je u shiby dobře patrný. Znamená to, že hlava shiby nesmí probíhat v jedné přímé linii (např. jako u bulteriéra), ale také nesmí být odstup příliš velký (třeba jako u boxera). Partie mezi očima je u shiby vždy mírně vmáčknutá dovnitř hlavy, tvoří mírnou čelní rýhu. Chybění této prohlubně (mezi očima je rovná nebo vypouklá plocha) je vada. Rovněž ale hluboká, zaříznutá brázda není žádoucí.

Mozkovna shiby je široká a hluboká a shora musí být vždy plochá. Klenutá hlava je vážná vada, která má být vždy hodnocena snížením známky. Rovina temene má vždy být rovnoběžná s rovinou nosního hřbetu (obr.5). Rovina stopu by měla s těmito rovnoběžkami svírat úhel asi 45 stupňů.

Uši

Postavené uši jsou rozpoznávacím znakem shiby a jejich důležitost pro celkový vzhled plemene nelze podceňovat. Spolu s ocasem neseným přes hřbet dávají uši snivě typický vzhled a jedinec s ušima svěšenýma by jen těžko mohl být za shibu považován. Standard shiby žádá ucho poměrně malé, ale jeho velikost musí být vždy posuzována ve vztahu k velikosti hlavy. Ucho u jednoho psa příliš velké může být korektní u jiného s větší hlavou. Nelze tedy přesně udat ideální délku ucha v centimetrech, ale vždy je nutno ji posuzovat individuálně podle ostatních proporcí psa. Častěji se vyskytují uši příliš velké než příliš malé. Ucho shiby má tvar rovnoramenného trojúhelníku, kdy stejně dlouhá ramena jsou stranami boltce. (obr.2) Nejčastějšími vadami tvaru a nesení ucha (obr.3) jsou uši nasazené příliš na stranách hlavy a vykloněné do stran nebo uši nasazené příliš blízko u sebe a stáčející se špičkami k sobě. Za nejhorší vadu jsou považovány uši sice dobře nasazené, ale ne trojúhelníkového tvaru. Ucho shiby je mírně prohnuté a stočené do menšího kalichu. Méně žádoucí, ale ne vysloveně vadné je ucho silně stočené do hlubokého kalichu, velmi úzké při své základně a téměř tvořící úzkou rourku. Opakem stočeného ucha je ucho zcela otevřené, ploché, lžícovité, široké u své základny. Extrémně ploché, otevřené ucho je méně žádoucí, než extrémně uzavřené. Ideál leží někde uprostřed. Standard říká, že ucho shiby je mírně nakloněné kupředu. Kresba ukazuje ideální úhly, které roviny ucha svírají s rovinami hlavy při dokonale plochém temeni. Častěji ale mají shiby mozkovnu mírně klenutou a pak nelze takové úhly změřit. Mnoho shib má uši naklopené kupředu více - podobně jako akita - a ještě častější jsou shiby, jejichž uši jsou velmi vzpřímené a nedostatečně kupředu skloněné. Při pohledu zepředu nesmí být uši nasazeny ani příliš vysoko ani příliš nízko po stranách hlavy. Jsou-li uši příliš vysoko, je vzdálenost mezi nimi příliš malá a obličej shiby ztrácí svůj typický výraz. Leží-li příliš nízko, přestává být temeno hlavy ploché, ale začne budit dojem zaoblené, jablkovité lebky. Při pohledu z boku nesmí být uši ani příliš vpředu nad očima, ani příliš vzadu u týlu lebky. Za ušima posazenýma příliš vpředu vidíme totiž ještě pokračovat lebku a hlavně výrazně vynikne týlní hrbol. Plynulá linie přechodu hlavy do krku se tím naruší. Je-li ucho položeno příliš vzadu na lebce, má pes příliš vysoké čelo, dlouhé od očí k uším a hlava dostává jiný tvar a hloupý, ovčí výraz. Držení uší je u shiby nejen ukazatelem jejího momentálního rozpoložení, ale i její povahy. Pes, který se pohybuje, odpočívá nebo se nudí, drží často uši polosvěšené po stranách hlavy nebo je dokonce skládá do týla. Jakmile však zastaví, zpozorní a začne se o něco zajímat, musí držet uši pevně vztyčené. Stejně tak ve výstavním kruhu musí mít shiba neustále uši vztyčené a stočené směrem kupředu. Tak dává najevo pevnost svého charakteru, své kan-i. Shiby špatných povah, bázlivé, submisivní, skládají uši na plocho, stříhají jimi - dávají najevo svůj strach a podřízenost. Chrupavka ušních boltců shiby má být poměrně silná, celé ucho je na pohmat tlusté a velmi pevné. Jen ucho s pevnou a silnou chrupavkou může dobře a pevně stát. Měkké, tenké boltce jsou u shiby krajně nežádoucí, kdežto příliš silné jsou tolerovány.

Oči

Tvar oka shiby je dán tvarem horního a spodního víčka, tedy tvarem oční štěrbiny v klidovém stavu. Tvar oka musí být vždy pozorován tehdy, kdy je pes v klidu a stojí ve stínu (oči má zastíněny). Jestliže je pes vzrušený, hledí na kořist nebo svého soupeře, má oči široce rozevřeny a téměř okrouhlé. Když mu do nich naopak svítí slunce, stáhne víčka do úzké štěrbiny. V normálním klidovém stavu je oko shiby trojúhelníkové, více otevřené u vnitřních koutků a užší u vnějších. U shiby dáváme přednost malým očím. Velmi zřídka se vyskytují oči velmi malé a hluboko posazené, zato dost časté jsou oči velké, příliš otevřené, okrouhlé a vyvalené. Ze všech přírodních japonských plemen má shiba relativně největší oči. Oko shiby je v poměru k hlavě daleko větší než třeba oko akity. Z toho důvodu je hranice mezi dobrým a velkým okem u shiby tak malá, kdežto u velkých plemen se velké oči vyskytují jen zřídka. Uložení očí je dáno dvěma faktory - tím, jak daleko leží od sebe, a tím, jak šikmo jsou uloženy v lebce. Na nákresu 4 vidíme správně položené oko - šikměji než u akity, ale méně šikmé, než mají ostatní čtyři přírodní plemena. Vzdálenost očí od sebe dává obličeji shiby různý charakter. Oči uložené blízko u sebe budí dojem šilhavosti, prohnanosti a neupřímnosti, kdežto oči příliš daleko od sebe položené dělají obličej prázdným, tupým, neinteligentním. Pro posuzování shiby je důležitý i výraz očí (o tom se standard FCI nezmiňuje). Pohled psa musí být sebevědomý až drzý, živý, veselý a taškářský. Musí ukazovat vysokou inteligenci a dobrý charakter psa. Pohled feny má být mírný, něžný, veselý a živý. Za chybu se v Japonsku považuje pohled uhýbavý, nejistý nebo ustrašený, který prozrazuje vady povahy.

Krk

Krk shiby by měl nýt silný a svalnatý, protože na jeho kvalitě závisí držení hlavy a celý postoj zvířete.

V pozorném postoji drží shiba hlavu zvednutou a krk velmi vzpřímený. Linie krku svírá s linií hřbetu minimálně úhel 50 stupňů. Svrchní strana krku, šíje, by vždy měla být mírně klenutá jako plynulé prodloužení linie zátylku a kupředu naklopených uší. Standard neudává délku krku, ale žádá, aby vždy ladil s ostatními tělesnými proporcemi.

Krk shiby je kratší než krk středně velkých japonských plemen. Pravděpodobně je to proto,že se shiba pohybovala v terénu, kde by pro ni dlouhý krk byl nevýhodou.

Kůže na krku musí být pevná a přilehlá, smí ale tvořit podbradek, který zvýrazňuje objem lící. Nesmí ale viset níže na hrdle jako lalok.

Končetiny a pohyb

 

Hrudní končetiny tvoří zhruba polovinu kohoutkové výšky shiby a z její váhy nesou asi 60% (40% zbývá na pánevní končetiny). Je tedy zřejmé, že dobrý postoj a pohyb shiby závisí na dobrém zaúhlení, postavení a síle jejích hrudních končetin.

Shiba by měla mít poměrně silnou kostru končetin a dobře vyvinuté svalstvo. U obou párů končetin je žádoucí průměrné zaúhlení - ani ne příliš otevřené, strmé klouby, ani ne příliš sevřené, přeúhlené.

Lopatky mají být velké,dobře vyvinuté, šikmo uložené, aby úhel lopatky a ramene (ramenní kloub) tvořil výrazné předhrudí, které u shiby rádi vidíme. Ramenní kost má směřovat šikmo dozadu podél těla, aby hrudní končetina byla dobře zaúhlená a měla dost prostoru pro dlouhý pohyb. U shib se často setkáváme s nedostatečně vyvinutým předhrudím a příliš otevřenými ramenními klouby. Pak je úhel lopatky s ramenem větší, celá končetina je příliš strmá a budí dojem, že je předsazená před trupem. Pokud není toto strmější úhlení spojeno s vadami pohybu, nelze ho považovat za vážnou vadu, jen je méně žádoucí.

Lokty shiby musí být přiloženy k trupu a pohybovat se v přímém směru kupředu a vzad. Lokty vybočené nebo vmáčknuté pod trup - vbočené - jsou vadné.

Předloktí shiby (část končetiny od lokte k zápěstí) mají být silná, vždy kolmá k zemi, bez znatelných zakřivení nebo hrbolů. Postoj končetin (jejich vzdálenost od sebe) je dán šířkou hrudi a celkovou mohutností psa. Na šířce postoje je nejrychleji vidět, zda je kostra psa slabá a hrudník málo vyvinutý = postoj je úzký. Nebo zda jde naopak o psa příliš zavalitého se sudovitým hrudníkem = postoj široký (obr.6).

Dobrý krok shiby je dán nejen uložením lopatek a loktů, ale i tvarem zápěstí a tlapek.

Zápěstí hrudních končetin je mírně šikmé,aby odpružilo nárazy končetiny na tvrdý povrch terénu. Tlapky mají být okrouhlé (kočičí) s pevně sevřenými,vysoce klenutými prsty. Ploché tlapky s málo klenutými prsty jsou krajně nežádoucí, stejně tak jako rozevřené či protáhlé (zaječí) tlapky. Objem hrudních tlapek je asi o čtvrtinu větší než tlapek pánevních.

Drápy shiby jsou silné a krátké. U správně postavené tlapky se samy dobře obrušují a není třeba se jim zvláštně věnovat. Standard mluví o tmavých drápech, ale pokud má pes na nohou bílé znaky, mizí pigment z prstů a pak bývají drápy růžové.

Pánevní končetiny jsou motorem pohybu psa a proto musí být velmi silné a pohyblivé. Protože jen dobře zaúhlené a postavené končetiny mohou posunout tělo vydatně vpřed, klade japonský standard velký důraz na tvar pánevních končetin shiby. Každou slabost a nesrovnalost ve stavbě považuje za vážnou vadu.

Shiba nemá pánevní končetiny příliš ostře úhlené, ale neměla by je mít ani příliš strmé (obr.7). Ideální zaúhlení je dáno tvarem kolena a paty (hlezna). Udává se, že ideální je úhel kolena asi 120 stupňů a paty 150 stupňů.

Nejčastější vadou pánevních končetin je jejich strmost, která je dána otevřením všech kloubů (kyčelní, kolenní, hlezenní). Bohužel se špatným vývojem kloubů pánevní končetiny přichází i závažné dědičné defekty, jako je nedostatečné dotvoření kyčelního kloubu (dysplazie k.k.) a vadné utváření kolena (luxace patelly).

Při pohledu zezadu na pánevní končetiny, vidíme i další vady postoje. Zatímco při správném postoji směřují končetiny kolmo k zemi přiměřeně daleko od sebe, u některých shib se setkáváme s úzkým postojem (který je spojen se slabou a úzkou zádí) nebo s vadným tvarem hlezenních kloubů (obr.8). Nesprávné zaúhlení a postavení končetin má velký vliv na kvalitu pohybu shiby. Japonci žádají volný, lehký, živý a elegantní pohyb a své psy před výstavou trénují až 20 km dlouhým každodenním během, aby se v kruhu pohybovali lehce a byli ztělesněním zdatnosti.

Protože hrudní i pánevní končetiny pracují v pohybu spolu, je jejich vzájemná harmonie nezbytná. Zaúhlení hrudních končetin musí odpovídat pánevním. Jsou-li oba páry zaúhleny správně, nemůže být pohyb jiný než správný. Pokud jsou končetiny zaúhleny nestejně, je pohyb lepší, když jsou hrudní končetiny strmější a pánevní více úhlené, než naopak.

Stejně tak má na pohyb shiby vliv i délka a síla končetin. Pohyb příliš dlouhých nebo příliš krátkých končetin není nikdy harmonický, stejně jako pohyb psa, který má pánevní končetiny silné a svalnaté a hrudní slabé a beze svalů.

Trup

Trup shiby je tvořen poměrně objemným hrudníkem (udává se, se jeho hmotnost je zhruba 45-50% z celkové hmotnosti psa), silnými bedry a širokou zádí. Hřbetní linie musí být vždy rovná a přiměřeně k velikosti psa a jeho pohlaví svalnatá. Délka trupu shiby(měřená od výběžku prsní kosti k sedacím hrbolům) je o něco větší než její kohoutková výška (měřená těsně za lokty). Hřbetní linie, tedy to, co pozorujeme mezi nasazením krku a kořenem ocasu, by v ideálním případě měla být s kohoutkovou výškou shodná nebo kratší. Z nákresu vidíme, že japonský standard považuje za ideální, pokud je délka hřbetu 71,5% z celkové délky trupu. Pak tedy u psa vysokého 40 cm je ideální délka trupu 44 cm a ideální délka hřbetní linie 28,6 cm. Ideálně proporční pes se nám na první pohled jeví jako čtvercový nebo kratší. Většina shib ale těmto ideálním mírám neodpovídá. Jsou delšího rámce, především feny. Delší tělesný rámec samozřejmě není příliš žádoucí, ale není to tak závažný nedostatek, aby pro něj bylo hůře oceněno zvíře jinak kvalitní a dobré povahy. Pokud je hřbet rovný,pevný a svalnatý, může být jeho větší délka tolerována.

Nejčastější vadou hřbetní linie je tzv. kapří hřbet, kdy se linie zvedá vzhůru s nejvyšším bodem klenutí uprostřed hřbetu. Kapří hřbet může být důsledek vrozené vady postavení obratlů nebo to bývá i následek zhoršeného zdravotního stavu psa. Pes nemocný, prochladlý, trpící parazity a také bázlivý mívá nahrbený, kapří hřbet.

Opakem kapřího hřbetu je pronesená, měkká hřbetní linie, která se - pokud to není vrozená vada - častěji objevuje u obézních psů a fen předčasně použitých v chovu.

Význačnou částí trupu a polovinou kohoutkové výšky je hrudník, který u shiby má vždy mít vejčitý průřez (špičkou vajíčka je prsní kost ). Slabý hrudník s plochými boky, úzkou prsní kostí a vystouplými, málo osvalenými trny obratlů se objevuje častěji u fen a je vysoce nežádoucí, protože bývá spojen s celkově slabou konstitucí. Naopak sudovitý hrudník s téměř kruhovým průměrem mají spíše psi - a ani ten by neměl být tolerován.

Důležitou částí hrudníku je předhrudí, prsa, tedy partie, která je před hrudními končetinami. Její kostní podklad je tvořen jednak výběžkem prsní kosti, jednak ramenními klouby. U shiby jsou preferována dobře vyvinutá prsa, správně tvarovaná a vyplněná svalstvem, která ukazují na dobré uložení a zaúhlení hrudní končetiny a prostornost hrudníku.

Hrudník se zádí mají spojovat krátká, silná bedra, dobře osvalená a široká. Záď je mírně šikmá s výraznými sedacími hrboly.

Ocas

Ocas psa je stejně jako hlava typický pro dané plemeno a dokresluje jeho celkový vzhled. Ocas shiby je stejně jako u ostatních přírodních japonských plemen vysoko nasazený stočený nad hřbetem, poměrně silný a dobře osrstěný. Natažený ocas musí dosahovat téměř ke hleznům a jakýkoliv náznak zkrácení má být považován za vadu. Vysoko nasazený silně kupředu překlopený ocas pomáhá dotvářet dojem kompaktnosti psa a je důležitý pro projevy jeho charakteru. Vysoko nasazený ocas pes jen málokdy sklápí. Ocas nasazený nízko pod linií hřbetu je nejen vadný, ale i nepěkný. Bývá často i hůře tvarován i špatně nesen a pes ho velmi snadno při sebemenším rozrušení svěsí dolů. Speciálně u fen je nízko nasazený ocas nevýhodný. Mnohé z nich bývají psychicky labilní, nízko nasazený ocas nesou níže a ve výstavním kruhu se špatně prezentují.

V hodnocení ocasu se japonská představa poněkud liší od toho, co si představujeme my podle standardu FCI.

Standard FCI i NIPPO říká: ocas stočený nebo šavlovitý.

Za ideální a nejvíce žádoucí považují Japonci ocas stočený do jednoduché smyčky (1). Ten je podle nich vrcholem krásy a účelnosti. Dávají mu přednost před dvojitou (2, 3) nebo poloviční (4) smyčkou. Z dvojitých smyček upřednostňují typ 2, kdy je ocas položen na straně zádi, kdežto typ 3, kdy je stočen nad hřbetem, považují za méně žádoucí. Rovněž srpovitý ocas (5) považují za správný, šavlovitý (6,7) také akceptují.

My tak přísně nerozlišujeme různé druhy stočení ocasu a při jeho posouzení spíše hledíme na vhodnost toho kterého do chovu.

Krajně nežádoucí je ocas č. 8, který je krátký. Jedinec se zkráceným ocasem by nikdy neměl být použit do chovu. Výhodou dvakrát stočeného ocasu je to, že je poměrně dlouhý. U jedince s dvojitou smyčkou, ať již jakkoliv nesenou, nehrozí nebezpečí dědičného zkracování ocasu.

I když je šavlovitý ocas u shiby standardní, není hezký a jedinec s takovým ocasem neupoutá rozhodčího natolik, aby ho umístil na přední pozici. Problém šavlovitých ocasů je v tom, že velmi často bývají kratší. V chovu by proto vždy jedinec se šavlovitým ocasem měl být spojován s partnerem s ocasem stočeným.

Srst

Na srsti shiby nás zajímá její kvalita a rozložení na těle a pak její vybarvení.

Shiba má klasickou patrovou srst, tvořenou krycí srstí - pevnými, lesklými a rovnými pesíky - a podsadou, která je velmi hustá, měkká, matná a velmi mastná. Díky husté podsadě odstupují pesíky na trupu shiby v úhlu 45 stupňů a více. Podsada umožňuje shibě bez jakýchkoliv problémů přestát nepřízeň počasí - déšť, vítr, sníh a mráz. Zdravá srst dobře živené shiby se sama nikdy nepromočí a má velkou samočistící schopnost.

Standard neudává žádnou preferovanou délku srsti shiby, ale toto plemeno je považováno spíše za krátkosrsté. Není tedy žádoucí příliš dlouhá srst na jakékoliv tělesné partii. Nejkratší srst mají shiby na obličeji a končetinách, delší na trupu a nejdelší na krku a ocasu. Srst na ocase stojí kolmo, je hodně otevřená a dělá dojem plnosti chvostu. Japonci říkají, že vypadá, jako když do ní vane vítr.

Japonští rozhodčí a chovatelé dávají přednost srsti s velmi pevnými, hrubými pesíky před měkkou, mechovitou srstí, která byla ve velké oblibě v Evropě.


Zbarvení shiby je v podstatě trojí: čistě zlaté, sezamové a černé se žlutými znaky.


Zlatá barva má velkou variabilitu. Zatímco v mimojaponských zemích není kladen důraz na sytost vybarvení a světlejší odstíny zlaté nemají vliv na ocenění shib, Japonci žádají, aby byla zlatá barva co nejsytější, opravdu červená až mahagonová. Toto zbarvení považují ve spojení s výrazným urajirem za ideál krásy.


Je-li světlejší srst promíšena s černou, nazýváme zbarvení sezamovým. Žádoucí je, aby černé srsti bylo co nejvíce a byla se světlejší (bílou, zlatou) srstí smíšena velmi pravidelně. Spojením čistě zlatých jedinců se sezamovými vznikají jacísi nepraví sezamoví, kteří mají černých pesíků jen menší množství. V Japonsku nejsou takto zbarvené shiby preferovány.


Černožluté shiby jsou méně časté než zlaté a také požadavky na jejich zbarvení jsou - v Japonsku - mnohem přísnější. Především se pod pojmem "černá" v japonském posouzení shib nemyslí ta krásně antracitově temná, jakou máme rádi my Evropané. Je to spíše jakási špinavě rezavo-černá, jak říkají Japonci - jako začouzené dno starého kotlíku. Není žádoucí, aby žluté znaky byly příliš světlé, ale nemají být ani příliš syté. Světlejší zbarvení okolo tlamy by se náprsenkou mělo spojovat se žlutou na hrudi a břiše.


Každá shiba musí mít výrazné urajiro - velmi světlou srst na stranách tlamy, hrdle, prsou, břiše a spodku ocasu a nohou. Srst na urajiru je opticky téměř bílá, ale nejde o bílé znaky - tedy o nepigmentovanou srst. Z hlediska dědičnosti je urajiro vyvoláváno zvláštními modifikačními faktory, které se vyskytují kromě japonských přírodních plemen také například u aljašských malamutů, saluk a dalších plemen. Standard ani japonský výklad o bílých znacích nemluví, zahrnují je pod pojem urajira, což je genetický omyl - pro nás ale výhodný. Za vysoce nežádoucí se u shiby ale považuje tečkování bílých ploch a výskyt bílých skvrn na těle. Někteří japonští rozhodčí je tvrdě vylučují, jiní je považují za přípustné. V mimojaponských zemích jsou tolerovány, pokud jsou pouze na šíji.


Přetrvávající černá maska nebo celý bílý obličej je považován za vadu a má se za to, že je dokladem křížení shib s jinými plemeny (mikawou).

Děkujeme našim partnerům