Vznik plemene

Japonsko se skládá ze čtyř větších ostrovů (z nichž největší je Honšů, známý také jako Hlavní ostrov) a tisíců menších ostrůvků. Téměř tři čtvrtiny povrchu Japonska tvoří hory.

Původní obyvatelé Japonska se na ostrovy dostali zhruba 7-8000 let před naším letopočtem. Jsou známi jako LID JOMONJIN, což znamená LID PROVAZOVÝCH OZDOB. Jejich jméno bylo odvozeno od druhu ozdob na keramice, která byla nalezena archeology a je datována zhruba do doby rozkvětu této civilaze. Archeologické nálezy také ukázaly, že lidé této periody měli malé psy 37-50 cm vysoké, jejichž lebky byly odlišné od lebek psů, nalezených ze stejného období v Evropě. Původ těchto psů není znám, ale vědci se domnívají, že pocházejí z Číny. Ve 3.století př.n.l. přibyla do Japonska nová vlna přistěhovalců, která je nazývána LID YAYOI, opět podle odlišného zdobení keramiky. I tento národ si přivedl své psy, kteří ve spojení se psy lidu Jomonjin vyprodukovali potomky se špičatýma vztyčenýma ušima a stočeným ocasem. Dokladovaná historie Japonska začala v 6.století našeho letopočtu, kdy buddhističtí mniši přinesli z Číny písmo. Díky němu máme zaznamenán nejen vnitřní život Japonska, vznik panovnického dvora a válečnické třídy samurajů, ale i například i ustavení úřadu pro chov psů. V roce 1603 rodina Tokugawa ustavila a centralizovala vládu do města Edo, dnešního Tokia. Shogunát Tokugawa trval až do poloviny 19. století. Během této vlády bylo Japonsko přísně uzavřeno pro cizince s výjimkou pouze několika holandských a čínských návštěvníků. Chov psů byl tehdy v Japonsku velmi rozvinut, protože lov se psy byl hlavní zábavou bohatých obyvatel a samurajů v dobách míru. O tom, že chov podporovala i vládnoucí rodina svědčí nejlépe to, že pátý shogun Tsunayoshi byl nazýván "Psí shogun" pro svou velkou lásku ke psům. Za své vlády vybudoval útulky pro více než sto tisíc psích bezdomovců a práva psů byla důležitější než práva lidí. V 18. století vznikla i profese veterinárního lékaře a byly zhotovovány a prodávány léky na psí onemocnění. Bohatí Japonci si dováželi různé psy pro lov a svou zábavu. Velká plemena, jako chrty a mastily vozili z Evropy, malé mazlíčky ponejvíce z Číny. Tito noví psi se křížili s původními psy ve městech, kdežto na venkově zůstávala japonská plemena téměř nedotčená. V polovině 19. století skončil po 250 letech shogunát rodiny Tokugawa a k moci se dostal císař MEIJI, který v roce 1854 otevřel Japonsko přílivu evropské a americké kultury, včetně psů různých plemen. Tak došlo k dalšímu, tentokrát masovému míšení původních japonských plemen s evropskými a na počátku 20. století existovali japonští psi v čisté formě jen v několika málo geograficky izolovaných lokalitách. Začátek 20. století byl poznamenán velkou modernizací a evropizací Japonska. Bohužel to též postihlo i psy, spolu se všemi odvětvími ostrovního života. Naštěstí jako protiváha ke snahám co nejvíce porušit staré tradice a změnit Japonsko v kopii Evropy a Ameriky, začalo úsilí mnoha vědců a badatelů o zmapování a udržení původní japonské kultury. Pozornosti se dostalo i mizejícím přírodním japonským plemenům psů. Ve třicátých letech minulého století ustavilo japonské ministerstvo kultury status Národní přírodní památka a to nejen pro význačná horstva,staré stromy, specifickou květenu a faunu, ale také pro původní plemena psů.

Nejznámější postavou, která se zasloužila o zmapování a identifikaci japonských plemen psů, byl etnolog doktor HIROYOSHI SAITO, který cestoval po celém Japonsku a studoval původní japonské psy. Jeho prvním zjištěním bylo to, že psí plemena nemají svá specifická jména, ale že jsou označována velmi prostě nebo podle svého užití: INU (pes), JI-INU (přírodní pes), INOSHISHI-INU (pes na kance), SHIKA-INU (pes na jeleny) atd. Nalezení psi se od sebe lišili především barvou srsti a velikostí podle toho, jaký byl vkus lovců v té které oblasti a jak velké psy pro svou potřebu chtěli mít. Typem se ale téměř shodovali. Dr. Saito pojmenoval pro rozlišení jednotlivé typy podle místa, kde se vyskytovaly: AKITA-INU, největší psi, žijící převážně v prefektuře Akita, HOKKAIDO-KEN nebo SHIKOKU, středně velcí psi z ostrovů Hokkaido a Shikoku, atd. Malých psů žilo na japonském venkově více a byli užíváni i v lokalitách větších plemen. V zásadě popsal Dr. Saito tři typy těchto malých psíků: SHINSHU (prefektura Nagano, centrální horský masiv ostrova Honšú), MINO (prefektura Gifu blízko Nagana) a SANIN (prefektura Tottori a Shimane u jihozápadního pobřeží Honšú). Všechny je pak zahrnul - nejspíše podle jejich shodného použití - pod souhrný název SHIBA. Shinshu byl malý, rezavě zbarvený s delší hustou vlnitou podsadou a delšími hrubými pesíky. Měl kulatější oko a velmi často i sytě černou masku. Mino byl znám svou ohnivě rudou barvou, měl tmavohnědé trojúhelníkové oči a tlustá ouška. Měl spíše srpovitý než stočený ocas. Sanin byl větší než dnešní shiba, často celočerný nebo černo-bíle skvrnitý. Jeho nezávislý a divoký temperament byl věhlasný. Mimo tato očividně čistá plemena našel Dr. Saito i mnoho kříženců. Nejčastější bylo malé plemeno velmi podobné shinshu, zvané MIKAWA, které nejspíše vzniklo křížením shib se západními špici. Mělo velmi nevyrovnanou povahu, kulaté oko a přetrvávající černou masku. Barva jeho srsti byla různá.

Původ jména shiba (shiba-inu) není zcela jasný. Někteří znalci se domnívají, že pochází z japonského slova shiba s významem křoví. Pak by tedy shiba-inu byl pes z křoví a jméno plemene by označovalo hlavní historické využití shib jako obratných loveckých psů pro práci v hustých porostech křovin a vysokých trav. Jiní tvrdí, že jméno shiba je odvozeno od významu shiba = malý, a označuje tedy vzhled plemene. Shiba-inu = malý pes. Ať je to tak či tak, zůstává skutečností, že shiba díky své malé velikosti a velké použitelnosti přežila na japonském venkově i kruta léta druhé světové války, kdy ze země zmizela převážná většina psí populace. Protože nebyla oblíbeným mazlíčkem bohatých městských vrstev, vyhnulo se jí i překřížení jinými plemeny a nebyla a nemusela být pro svou záchranu regenerována cizí krví jako například akita. Proto není v typu tak roztříštěná jako akity (viz dnešní dělení akit na dvě odlišná plemena) a dnešní shiby jsou čistými potomky psů, kteří doputovali na japonské ostrovy během jejich osidlování.

Počátky organizovaného chovu shib v Japonsku

Dr. Saito a malá skupina jeho přátel založili v roce 1928 Klub pro záchranu japonských přírodních plemen psů, kterému o čtyři léta později dali oficiální název NIHON KEN HOZONKAI = NIPPO. Tři ze zakladatelů byli pověřeni záchranou shib. Byli to pan TATSUO NAKAJO, který se věnoval studiu psů shinshu, pan MASAYU ISHIKAWA, který studoval mino a pan MASUZO OZAKI, který se věnoval studiu psů sanin. Právě pomocí Nippo se původním japonským plemenům psů dostalo postavení národní přírodní památky - v roce 1931 akitě, v prosinci 1936 shibě. V roce 1934 byla zveřejněna finální verze standardu japonských přírodních plemen, vypracovaná členy Nippo. Tento první standard pokryl všech šest plemen, která si jsou dodnes vzhledem velmi podobná a liší se podstatně především svou velikostí a barvou srsti. První národní výstava původních japonských plemen psů byla v Tokiu 6.11.1932. Čtyřicet psů a fen na ní bojovalo o ceny věnované doktorem Saito a japonskou vládou. Bylo předvedeno i 15 shib, ale pouze jeden pes TAKO byl oceněn jako odpovídající požadovanému typu. Pro chovatele shib má význam 8. národní výstava v roce 1939, kde byl předveden a nejvýše oceněn desetiměsíční pes AKA of Fugou. On i jeho potomci přežili II. světovou válku a stali se zakladateli moderního chovu shib.

Po válce byl největší brzdou chovu silně zredukovaný počet psů v celém Japonsku. Ti, kdo se chtěli dále seriozně zabývat chovem původních plemen, stáli před otázkou, zda použít zbytky existujících plemen a regenerovat je podobnými plemeny nebo zda úzkou příbuzenskou plemenitbou udržet původní dědičný základ plemene. U velké - a více zdecimované akity existovala jen jedna možná cesta = regenerace kříženci s evropskými plemeny psů. U malé shiby bohudíky existovalo mnoho původních jedinců a většina chovatelů se proto rozhodla chovat shiby přísně čistokrevně. Pozitivní na tomto rozhodnutí je to, že dnešní shiba je pokračovatelem původního předválečného plemene a v jejím dědičném základu najdeme jen nepatrné přimísení jiné krve. Negativní stránkou úzce příbuzenské plemenitby zachráněných jedinců bylo to, že se množily a upevnily různé nežádoucí znaky a vlastnosti, které v původním plemeni nebyly. Ztráta zubů, dysplazie kyčelních kloubů, luxace patelly - to jsou vady, které se vyskytují v populaci shib na celém světě a o kterých se znalci domnívají, že jsou dědictvím po shibách, užitých v chovu ve 40. a 50. letech dvacátého století.

Děkujeme našim partnerům